Rozhovor, který můžete najít v poslední A-Kontra, k dostání Praha v Alien DNA Rekomando Salé http://sale.451.cz Brno Tři ocásci.
S novou skupinou, která spojuje náboženství a anarchismus, jsme si povídali o tom, zda lze sloučit něco, co většina anarchistů už od Bakunina považuje za neslučitelné. Ale třeba také o tom, jestli je bohem křesťanů snědý židovský anarchista a uprchlík, nebo o tom, zda situace křesťanů mezi anarchisty připomíná život gayů a leseb v bigotní konzervativní rodině.
Mohli byste se na úvod představit ?
Hana: Ahoj, já jsem Hanka. Začínala jsem jako vegetariánka a liberální feministka. Postupně jsem se stala vegankou, zalíbil se mi radikální feminismus. Prošla jsem si mystickým zážitkem a plně uvěřila v Krista. Pak jsem díky četbě od svého kamaráda, zapřisáhlého ateisty a marxisty, zjistila, že Ježíš byl vlastně komunista. Na Prázdných trůnech se mi líbí, že nemusím dělat kompromisy a vysvětlovat, že veganství bez feminismu nejde, stejně jako nejde křesťanství bez anarchismu.
Kryštof: Jsem Kryštof. Jsem tady sedmnáct let. Studuji na střední škole a dělám dobrovolníka u několika neziskových organizací v Brně. K aktivismu mě přivedla potřeba naplnění života, uvědomění pomíjivosti, kterou člověk může spatřovat v lidském konání.
Šimon: Byl jsem pojmenován Šimon, studuju střední školu, k podobnému aktivismu, hlavně v oblasti environmentalistiky, mě přivedla potřeba žít vlastní život na téhle planetě tak, aby mohly své životy klidně žít i ostatní živé bytosti.
Martin: Zdarec, já jsem Martin. K aktivismu jsem se dostal před hardcore scénu, kromě toho že jsem ve smečce heretické zvěře Prázdných trůnech, jsem i vegan straight edge, miluju komiksy a sci-fi filmy. Hodně mě zajímá historie sociálních bojů, což byl koníček, který mě v kombinaci s mým zájmem o mystiku přivedl ke křesťanství. Politicky se pohybuji v anarchismu, nicméně mě inspiruje i marxismus a radikální levice obecně. Nebaví mě kultický čistý anarchismus, který často dopadá dost neslavně. Nebaví mě přesvědčování přesvědčených, revoluce nám do klína sama nespadne.
XadamoX: Ahoj, já jsem XadamoX, teď žiji v Brně, kde zároveň studuju na FAVU, malířství. Jsem vegan, straight edge, anarchista. Taky vyjíždím ke katastrofám, pomáhat lidem, zvířatům, jako dobrovolný hasič. Na aktivismus jsem narazil ve dvanácti skrz hardcore a punk, který mě pomohl ukázat realitu života a skrz to jsem se dostal až do Prázdných trůnů. Zajímám se o sociální umění, taky o umění, které vznikalo v Sovětském svazu a celkově ve východním bloku. Do mého čtiva určitě patří komiksy, historie sociálních bouří, revolucí a taky kultura asijských zemí.
Mani: Říkám si Mani a mám hodnotu i bez nálepek. K aktivismu mě v raném věku přivedla máma, naivní víra v lepší svět znovu a již natrvalo ve věku pubertálním. I když jsem většinou konal na vlastní pěst, prošel jsem pestrou škálou ekologických, anarchistických a veganských kolektivů a z každého vztahu si něco odnesl. S postupem času pro mě začal být důležitý queer aktivismus, kterému se mimo Prázdné Trůny věnuji i v komunitě Brnopoly.
Adam: Jsem křesťan a od dětství jsem v tomto prostředí vyrůstal. Také jsem často nerozuměl, proč lidé, kteří mají následovat Ježíše až za hrob, jednají jinak než to, co se snaží žít v církvi. V mé rodině je také velmi běžné zabývat se prakticky sociálními tématy, které vždy v člověku vyvolají nové otázky. Jako archeolog sociální roviny vnímám ještě skrze historickou kritiku, které jsem určitě podrobil i projevy své víry. Zjistil jsem, že jen samotný pojem křesťanský anarchismus je tím, jak vypadá Kristus v mém životě a co po mně požaduje ve svém následování. Tak jsem se přišel k Prázdným trůnům po jedné jejich přednášce.
Proč Prázdné trůny?
XadamoX: Protože jsme anarchisti a trůny jsou pro buržousty, cary a fašisty!
Martin: Chvalozpěv Marie k bohu, Lukáš, kapitola první, verš 49 až 53:
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Mani: V Prázdných trůnech jsme chtěli propojit svobodnou, individuálně pojatou spiritualitu s rovnostářským aktivismem, svobodu být otevřeně sám sebou v občas nepříliš tolerantních anarchistických/křesťanských bublinách. John Ball v songu Stars & Thrones shrnuli mnohé pro nás podstatné, je to srdcovka.
Jste křesťané a anarchisté, jde to dohromady? Co si berete z křesťanství a co z anarchismu? Jak se to může vzájemně obohacovat?
Mani: Křesťanské pojetí života a etiky je pro mě základním kamenem, ale za křesťana jsem se nikdy nepovažoval, je mi blízký hinduismus a pohanství, silně na mě působí další duchovní cesty, jako islám, tradiční učení jihoamerických indiánů nebo severská mytologie. Anarchismus (a další myšlenky, např. straight edge) v osobní rovině vnímám takřka na úrovni náboženství, což asi těžko na papíře vysvětlím. Systém hodnot ani etiku nepřebírám z anarchismu nebo náboženských knih, i když mnohé z nich považuji za přínosné. V rovině duchovní zkušenosti vnímám anarchistickou touhu po rovnosti, svobodě a kolektivismu za něco přirozeně křesťanského… funguji emočně, racionální argumentaci nechám na Martinovi.
Martin: Pro anarchisty by mohlo být přínosné naučit se od křesťanství překračovat své ideologické limity a pochopit, že myšlenková čistota škodí praxi. Důležité je srdce, samotná solidarita, ne udržování myšlenkové hegemonie. Klid, nohy v teple a Gramsci s Biblí v ruce. Taky schopnost odpouštět a začít více uvažovat o nenásilí a pacifismu by mohla být pro anarchisty užitečná. A samozřejmě nebát se smrti, porazit ji.
Křesťanství a anarchismus by mělo jít ruku v ruce, pokud věříš v Ježíšovo učení a fakt chceš následovat jeho příklad. To je podle mě obsahem křesťanské víry. Anarchismus je pak logickým popsáním toho, jakou cestou lze dospět ke konečnému cíli, k božímu království.
Tak nějak jsem při studiu historie anarchismu pochopil, že někde na té historické linii táhnoucí se od zapatistů, Kropotkina, přes Tolstého, utopické socialisty, jezuitské redukce v Paraguyai, Müntzera, diggery, tábority, adamity, Milíče z Kroměříže, Chelčického, valdenské, katary, bogomily a dospěješ až k Ježíšovi. A dokonce i před ním se dostaneš k esejcům, milostivému létu, radikálnímu výkladu judaismu a táhne se to až někam k Mazdakovi. A jestli mají anarchoprimitivisté aspoň trochu pravdu, dostaneš se až k pravěkému anarchokomunismu.
Samozřejmě paralelně s tradičně ateistickým dělnickým hnutím tady byly organizace, které se sociálního ostnu Ježíšovy zvěsti nikdy nevzdaly. Za dobrý případ považuji Nový Jeruzalém u nás, tolstojovce, Catholic Worker nebo teologii osvobození v latinské Americe. On i ten Komenský a Hus by z dnešního pohledu byli politicky někde na cestě mezi anarchismem a socialismem. Nechápu, že takový materiál necháváme nacionalistům. A to jsem se ještě nepustil do islámu a buddhismu tam je to taky hodně zajímavé a inspirativní. Kropotkin měl pravdu, vzájemnost, solidarita, lépe řečeno láska bez buržoazního růžového oparu, je člověku opravdu vlastní. Konflikt mezi mocnými a bezmocnými zuří od té doby, co chtěl člověk ovládat člověka. Ježíše Kristus je pro mě právě ten, který byl schopen dohlédnout nejdál a žádat od nás takřka nemožné, bez kompromisů. Bez tradičního ideologického marastu se tak vyloupne z evangelií naprosto jasný anarchista. (Nebo aspoň levičák, když seš trochu připosraný křesťan, ale to bys neměl. Trpět pro víru, to je jedno z mystérií křesťana. : – ) Podobné stanovisko trochu posměšně vyslovil i Nietzsche, ale i u nás vyšly docela dobré knihy, které se tím zabývají. Kromě obligátní Frommovy Budete jako bohové třeba Yoderova Ježíšova politika, Tolstého Boží království ve vás nebo Mystika a vzdor od Dorothee Sölle. Výborné jsou i české knihy z pera a hlav křesťanů, kteří podporovali pražské jaro, třeba Valdenští od Amedea Molnára, Husitská ideologie od Roberta Kalivody nebo od Pavla Flosse Poselství J. A. Komenského současné Evropě.
Adam: Křesťané a anarchisté mají více společného, než si většina lidí myslí. Sám Ježíš, který určitě křesťanem nebyl, vyzývá své učedníky a následovníky ke změně světa, ve kterém žijí. Křesťanství vnímáme v určitých historických momentech za jedno z nejstarších proto-anarchistických hnutí (pauliáni, albigenští, valdenští, kataři, Petr Chelčický, Tolstoj.. atd). Rozhodně čistě křesťanský pohled na anarchismus potřebuje vždy kritiku, aby mohl správně reflektovat své nedostatky i potenciál. Zároveň se nebráníme kritice ze strany ateistických přístupů, jako jsme si vědomi roviny spirituální, kterou je potřeba zohlednit k implementaci morálních přístupů většinové společnosti i menšinových kulturních kruhů. Většina lidí své spirituální potřeby nepotlačí, je tedy nutné je v mnoha případech vyzdvihnout k otevření dialogu a následné spolupráce na změně společnosti.
Bakunin řekl, že kdyby Bůh existoval, museli bychom jej v zájmu lidské svobody zabít. Hádám, že s tím nesouhlasíte – proč? Není pán na nebi zárukou pána na Zemi a lze si představit lidskou svobodu tváří v tvář někomu vševědoucímu a všemohoucímu?
Šimon: Beru to tak, že království boží je jiné pojmenování pro anarchii.
Adam: Pro křesťany, kteří jsou si vědomi fatálních důsledků naplňování jediného Božího příkazu milovat bližního jako sebe sama, a zároveň milovat Boha celou svou silou, celou svou duší a celou svou myslí, je nutné, aby Bůh pro nás nejdříve skutečně zemřel. Pokud by nezemřel, byl by nejspíše zapomenut, proto pokud Bůh přišel mezi lidi v podobě člověka a fatálním způsobem chtěl uplatňovat své vlastní příkazy, musel svou smrt opravdu podstoupit jako prostředek sebeuplatnění, který je ve skrze lidský a potřebný každému jedinci. Tudíž ani Bůh jej nemohl porušit. Bůh, který svou přítomnost uplatňuje a jedná skrze člověka, by nebyl Bohem svobodným, kdyby byl morálně, spirituálně a fyzicky nadřazen svému stvoření a nebyl by schopen zemřít za tyto hodnoty. Bůh, který není sám svobodný a který by nechtěl naplňovat svobodu ve všech ohledech, by nemohl být stvořitelem, který miluje a uznává svoje stvoření. Podle křesťanského hlediska, které vyznáváme, byl Ježíš z Nazareta tím člověkem, ve kterém se zjevilo Boží slovo a přítomnost ve své fatalitě. Měl-li být podobou Božího Ducha v člověku pro příklad nedostatečně připraveným lidem, aby ze své vůle chtěli změnit svět, byl jím proto, že lidé obecně jsou slabí ve své víře vzít do svých rukou radikální změny. Vztažení se k Ježíšovu příkladu neubírá nic ze smrtonosnosti fatality Božích příkazů, jen dává lidem naději, že když vytrvají podle jeho příkladu, mnohé se zlepši až do podoby božího království (ideální společnost). Záruka pána na nebi není ve světě plném násilí, nihilismu a utrpení žádnou zárukou. Ti lidé, kteří věří něčemu nehmotnému, abstraktnímu a nedosažitelnému velmi často selhávají vůči svým idejím a kolaborují s utlačovateli, padají do propasti pasivity, uchylují se k ozbrojenému násilí. Vševědoucnost Boží potom není nutně všemohoucí a všemohoucnost není vždy vševědoucí. Tím je myšleno, že pokud Bůh ze vší své moci stvořil dílo jako je tento svět, zároveň v něm nechal vzniknout vůli, která se samo-organizuje a hledá si svou cestu. Pro osobu Ježíšovu jako syna božího z toho navíc nevyplývá, že musel vědět všechno, spíš to cítil a žil jako člověk, který ale jednal s důrazem na boží fatální důsledky, bez ohledu na svá omezení a smrtelnost. Tímto je nám ostatním lidem příkladem splnitelnosti Božích slibů skrze svůj lidský příklad sociální revoluce duše a mysli. A odbouráváním strachu z moci násilí, peněz a společenského vlivu nenásilným odporem vůči autoritám. Jako takový syn boží (fatální příklad pro lidi) musel v tehdejší době z důvodu jeho společensko-náboženské fatality opravdu zemřít a stát se tak Bohem v sebeoběti, aby ostatní pochopili účel a smysl skutečného lidství.
Martin: Bakunin? Ten, co má plaketu v Olomouci, kde mu děkují za to, jak se srdnatě bil za český národ? 😀 Já Bakunina nemám zase tolik rád, mnohem bližší je mi Kropotkin. Líbí se mi, jak v Anarchistické morálce píše o Tolstém. Syn Tolstého dokonce ve své knize vzpomíná, že Tolstoj s Kropotkinem pomáhali přesídlovat duchoborce (ruská křesťanská anarchistická sekta). Taky se spolu hádali o vegetariánství, přičemž Kropotkin z toho vyšel jako jasný karnista. Takže 19. století, Ježíšovi fanoušci vs. ateisté v zápase o práva zvířat, jednoznačně 1:0 pro kristovce. Ale jednu myšlenku Bakuninovi nemůžu upřít, nápad vytvořit celoevropský celek, aby nám ta buržoazie i se svým majetkem neutekla za kopečky, byl geniální. Nicméně jak dnes vidíme, proměnilo se to v byrokratické peklo. Ale vždycky to můžeme zkusit otočit.
Jinak samozřejmě musím po halíkovsku odpovědět, že takového boha, kterého kritizují ateisté, kritizuji taky. Bakunin prostě neměl rozhled, prožívat spiritualitu a chápat boha je možné dost různě. Po druhém vatikánském koncilu už ani ti katolíci nejsou taková kontrarevoluce, jak bývala, viz dnešní papež.
Triumfální bůh na nebi je prostě blbost, stejně jako pán na Zemi. Osobně věřím v to, že člověk není středobod existence, nejsem antropocentrista, jsem pokorný vůči všemu stvoření. Křesťanství má problémy s autoritářstvím a arogancí, to se ovšem historicky nevyhnulo ani té levici. Stejně jako nelze ztotožňovat stalinisty a anarchisty, těžko můžeš slučovat jednotlivé skupiny křesťanů.
Mani: Pro mě je „Bůh“ jen dalším slovem pro něco, co máme každý uvnitř, je součástí všeho živého i neživého. Nemám potřebu modlitby vkleče, kostely vnímám jako odkaz nadřazenosti (některých) církví a k tomu se dá říct jen jediné „Ať shoří, co náleží ohni“ (song na toto téma od Spes Erepta).
Obejmutí stromu, pohlazení kamene, nasycení hladového nebo mantra v aramejštině je pro mě plnohodnotnou modlitbou (jop, hippie se nezapře). Bakuninův odpor k Bohu, jakožto symbolu svrchované moci a nadřazené bytosti sdílím.
Jste v nějakých církvích? Jak se vám s vašimi názory působí v křesťanském prostředí?
XadamoX: Ne, nejsem. Ale, pohyboval jsem se v českobratrské církvi v Uherském Hradišti. Spolu s Martinem se nám podařilo zmobilizovat členy a vařit každý pátek jídlo pro lidi bez domova. Dělali jsme to podle principů Food not Bombs. Tahle aktivita funguje až doteď.
Adam: Vyrostl jsem v Křesťanských společenstvích (letniční charismatická církev odštěpená v r. 1994 od ČCE) a později v Bratrské jednotě baptistů. Teď stále navštěvuji a udržuji vztahy v různých sborech ČCE.
Martin: Najednou s tím sborem za zády bylo možné, co jsme s místními pankáči a anarchisty nebyli schopni realizovat. Bez nás tam ale určitě místo sojových kostek hážou maso, hehe. Mimochodem v debatách s místním farářem Michalem Voglem o anarchistické literatuře nad vařením guláše z něj vypadlo, že toho Ondru Slačálka zná. :-))) Ten mě taky vzal i na pastorální setkání farářů, přednášel jsem jim o veganství, hodně zajímavá zkušenost.
Ještě k tomu slovíčku církev, ono to není tak jasné. Mám zkušenost s tím, že anarchisté vlastně ani nejsou moc ochotni si vyslechnout, co ta církev znamená. Má to totiž více významů, podobně jako slovo komunismus. Jedním z nich je duchovní význam z Nového zákona, který zastřešuje všechny, kdo věří v Ježíše. Toho jsem nepochybně součástí, určitě i Prázdné trůny. Navíc je to duchovní princip, který by měl teoreticky nastolovat rovnost. Nicméně čert a buržoazie nikdy nespí. Druhý je pak světský, organizační. U nás máme v povědomí spíš hierarchicky organizovanou Římskokatolickou církev, nicméně těch způsobů organizace je mnoho, stejně jako je mnoho křesťanských církví. Existují i církve, které mají hodně blízko k anarchistické představě o organizaci, třeba Quakers nebo Catholic Worker. Dave Andrews dokonce napsal blbuvzdorný návod, jak převrátit křesťanský sbor (místní organizaci) naruby tak, aby sloužil utlačovaným a marginalizovaným, taky cesta.
Mám porozumění pro to, že lidé chtějí být členy církve, mají v nich rodiny, kámoše, nějaké duchovní vyžití, ale má to svá úskalí, která jsou anarchistovi zřejmá na první pohled. Myslím si ale, že je důležité podporovat jednotlivce a skupiny, které se snaží křesťanská společenství posunout dál a nenechat jednotlivé věřící napospas konzervativcům a autoritářům. Vnímám, že je dost nefér po lidech chtít, aby byli ateisty. Je evidentní, že i takový moloch, jako je katolická církev, se může změnit, což dosvědčí devět z deseti fašisty zavražděných marxistických jezuitů pohřbených v masových hrobech v Jižní Americe.
Šimon: Uznávám pána Kršnu, jako nejvyšší osobnost božství. Kršna znamená v sanskrtu „ten, který je přitažlivý pro všechny“. Kršna se projevuje v každém z nás i ve všem hmotném světě. Přijetí nejvyšší autority stvořitelské osobnosti pro mě znamená odmítnutí všech světských autorit toužících po vládě nad jinými bytostmi. Snažím se duchovní učitele, učitelky předávající poznání a zkušenosti, vidět v každém člověku, bytosti, věnovat mu nebo jí svou pozornost a naslouchat slovům, jež mi věnuje.
Mani: V současné době nejsem členem žádné církve. Za mnohé vděčím Obci křesťanů v Praze na Špejcharu vycházející z filozofie Rudolfa Steinera. Ve spirituálních kruzích je podobně jako v prostředí anarchistickém mnoho úžasných, vnímavých a moudrých lidí, kteří nepřemýšlí zkratkovitě (nenálepkují). Diskuze na jinak silně polarizující téma pak není o vymezování se vůči druhým, ale naopak svěží, krásný a inspirativní zážitek.
Hana: Vnímám Prázdné trůny jako církev. V mé křesťanské sociální bublině vycházím s křesťany docela dobře. V té klerofašistické naopak narážím. Ale to je stejné jak v ateistickém světě, tady si taky nerozumím s náckama.
Jak vás berou v anarchistickém prostředí?
Hana: Někteří nám rozumí, někteří nás mají trochu za blázny. Ale blázen je taky soudružka, tak mi jen občas promluví do duše, jak je celé křesťanství blbost, a jinak se máme rádi Našlo se pár lidí, pro které je naše víra, kterou neprožíváme jen soukromě, ale i veřejně a na jejímž základě se organizujeme, natolik neskousnutelná, že s námi nechtějí mít nic společného. Zažila jsem něco podobného i ve veganském prostředí, feministické hnutí zatím v míře náboženské tolerance vyhrává.
XadamoX: Jak kde, najdou se někteří, kteří nás nenávidí. Ale většina je k tomuto neutrální, nebo je zvědavá na naši aktivitu, co vyvedeme. Občas slýchávám na koncertech, že bychom měli být tolerantní k uprchlíkům, ať už jsou muslimové, nebo ne. A pak je to od těch samých lidí slyším, že by nejraději viděli všechny kostely hořet i s celým Ježíšem. Přijde mi to pokrytecké, když nadšeně mluví o hořících kostelech. Buď by měla být tolerance ke všem věřícím, ať už je křesťan, žid, muslim nebo budhista. Nebo ať rovnou mluví o tom, že chtějí vidět i hořící buddhistické chrámy a mešity.
Martin: Berou nás dost různě, podobně je to i s křesťany. Někteří s náma spolupracují, jiní se nás štítí. Kdyby nás všichni měli rádi, bylo by to podezřelé. Zkoušíme věci dělat jinak, každopádně náš cíl je jednoznačně Boží království, společnost bez státního násilí, vykořisťování, založená na sesterství a rovnosti, něco jako Star Trek, jenom mnohem lepší, bez armádních hodností a s Ježíšem v srdci. Ale je fakt, že co se vyhrotila situace s islámem, najednou už není tak košer nadávat na náboženství, bez nějaké hlubší analýzy, což je samozřejmě správně. Ještě se u mešit potkáme s anarchistickými vlajkami při blokádě nácků a slušných Čechů, už se na to těším. Ale obecně lidi za náma chodí, tu aby se přiznali, že k nám mají sympatie a že vždycky jako křesťani byli levičáci. Tu a tam se nějaký soudruh přizná, do kterého bych to neřekl, že věří v boha, ale vždycky všichni mluví hodně potichu a rozhlédnou se, jestli se někdo nedívá.
No prostě jak jeden nejmenovaný katolík o nás napsal na internetu: „To je dost hereze.“
Mani: Je to individuální, obecně se ve své duchovní bublině setkávám s větší měrou přijetí a nejsem zpravidla zesměšňován, což v prostředí anarchistickém (nejen) z mé zkušenosti není tak neobvyklé. Posledních pár let se anarchistickému hnutí vzdaluji, lidem a konstruktům, nikoli vnitřně.
Podle mnohých ohrožuje anarchistické i křesťanské prostředí sklony k fanatismu a netoleranci, založeném na výlučném vztahu k jedné pravdě, ať už je to křesťanský monoteismus nebo anarchistická vize. Narážíte na to a na intoleranci s tím spojenou také, nebo si myslíte, že to je předsudek?
Šimon: Myslím, že fanatismus může často vycházet z touhy po okamžité dokonalosti, která však většinou přinese nemožnost naplnění a následné zklamání. Pro mě je přínosný například zmíněný monoteismus a anarchistickou vizi hledat a spatřovat v činnostech a událostech každodenní reality.
Martin: No s tím monoteismem je to složitější, jednak máš v křesťanství trojjedinost boha, druhak křesťanství by nemělo být náboženstvím knihy, ale mělo by být náboženstvím následování příkladu. Na pořadu dne by měla být otázka „Co by dělal Ježíš“, a ne podle kterého verše v Bibli můžu nenávidět homosexuály a podporovat neokolonialismus. Ale dogmatický fanatismus, rigidnost, neschopnost reflektovat realitu jiných, to je věc, kterou rozeznávám jako něco, o čem se v Bibli píše jako o satanovi. A ten číhá všude. I v tom našem malém anarchismu a v tom našem, povětšinou pravicovém, křesťanství. Je pravda, že mě dost lidí obviňuje buď z toho, že nejsem dostatečný anarchista nebo že jsem heretik a ohánějí se svými zaručeně správnými, ne příliš kriticky reflektovanými texty. Takže soudružky a soudruzi, kdy se pořádně pobavíme o tom, co je to ten stát a jak se ho zbavit? Kde máme nějakou pořádnou analýzu? Machno a CNT to moc neudělali a jejich snahy vytvářet represivní složky mě docela děsí. Anarchisty a křesťany by měla spojovat i odvaha zpochybnit vše a hlavně svoji ideologii. Není nic horšího než ve jménu svých domnělých ideálů vytvářet nějakou totalitu. Proto tolik křesťanů na Slovensku kolaborovalo s fašisty, proto tolik anarchistů v Česku skončilo v KSČ. Možná důvod takových chyb je prostý, bojí se smrti, ohrožení, nějakého nepřítele a nebezpečí, hledají pak útěchu ve svých zaručených pravdách. Anarchista by se smrti bát neměl, odloučenost od smrti je buržoazní kontrarevoluční taktika, křesťan už tuplem ne, Ježíš smrt porazil, kdo je pokřtěn, ten umřel a znovu se narodil do věčnosti.
Jak na křesťanství, tak i na anarchismu mi hodně vadí tendence se uzavírat do malých sociálních bublin a vytvářet z toho spíše subkulturu, myšlenkové ghetto. Mám radost z každé a každého, kdo to tak nedělá. Já v těch chybách jedu taky, takže moc dobře vím, o čem píšu. Chválabohu za všechny soudružky, soudruhy, sestry a bratry, co nám všem nastavují zrcadlo.
Trochu mě štve i maloměšťácká arogance, která se mi vždycky snaží vysvětlit, co to křesťanství je. Ale chválabohu zatím přesvědčují jenom mě, bělocha ze střední třídy. Kdyby to vykládali zapatistům, kteří dají jeden otčenáš předtím, než jdou okopávat kávovník, abychom mohli mít kafíčko ve svých hipster kavárničkách, to by mohla být trošku ostuda.
Mani: Je to tak, jediná pravda je nebezpečná ve všech formách, bez ohledu na prostředí. Lidé k podobným vizím často přilnou z pohodlnosti, nechuti samostatně myslet nebo ze strachu nemít po ruce hotový názor. Jak řekl L. N. Tolstoj: „Člověk se pokládá za Boha. A má pravdu, protože v něm je Bůh. Pokládá se i za svini. A má taky pravdu, protože v něm je svině. Krutě se však mýlí, když svou svini pokládá za Boha.“
Čím si vysvětlujete, že přibývá kombinací radikálních a duchovních myšlenek, přicházejí nové skupiny jako vy, Radikální feministické křesťanky apod.?
XadamoX: Vysvětluju si to tím, že v anarchistické scéně být křesťan bylo celkem tabu. Asi něco jako být LGBTQ v konzervativní katolické rodině. Bylo jen otázkou času, kdy vzniknou takové party lidí.
Martin: Asi dospěla generace, která prdí na nějaký primitivní antikomunismus a nemá strach se přihlásit k víře. S těma RFK je hodně zajímavé, kromě toho že jsou naprosto skvělé a cením jejich aktivismu, tak jsme vznikli nezávisle na sobě ve stejný měsíc a my taky řešíme feministická témata. Náhoda? Nemyslím si! Duch svatý nás nepochybně inspiroval, abyste, vy pohani, poznali bič boží. :-))) Nepochybně na tom má svůj podíl i literatura co tu vychází, Jumper s Godarchy, rozhlasový pořad Hergot!, články od křesťanů na Deníku Referendum a někteří křesťané z Kliniky. Možná je to i tou dobou, dneska se kdejaký fašista ohání křesťanstvím, jehož bůh je snědý židovský anarchista, svého času uprchlík, kterého nebetyčně sral nacionalismus a rasismus. První akce Prázdných trůnů tak byl benefit na uprchlíky.
Mani: Zapomíná se na to, že duchovní myšlenky jsou často velmi radikální a uvědomění duchovní svobody silně protisystémové. Toto spojení nevnímám jako něco nového a přijde mi naprosto přirozené. To, co dnes vnímám jinak, jsou šance na smysluplný dialog na toto téma napříč společností.
Jaké máte plány a sny do budoucna?
Kryštof: Plánuji putovat, tvořit živý obraz lepšího světa. Během dnů sním sen o zjevení božího království v úplnosti, „apokalypsa“ jako odhalení nejzazší podstaty bytí v této realitě.
XadamoX: Mé představy jsou, aby anarchisti počítali s tím, že i my anarchističtí křesťané povedeme společnou revoluci. Další cíl je ukázat společnosti, že Ježíš není o tom, kolikrát navštívíš kostel nebo odříkáš otčenáš. Ale ukázat, že Ježíš je solidarita, antikapitalismus a antifašismus.
Martin: V krátkodobém horizontu protest v Brně proti koncentrákům pro homosexuály v Čečensku, spolu s RFK budeme organizačně přítomni na scéně Smrt patriarchátu! na festivalu Meziprostor od 14. do 16. července v Meziříčku. Kromě skvělých přednášek a filmů řešících gender, sexualitu a práva žen tam bude i feministická kapela Siksa nebo hardcore Glamour. Chceme se zapojit i do protestů proti zbrojařskému veletrhu v Brně. Plus nějaké ty přednášky, benefiční koncerty. Sledujte náš facebook, on už dávno sleduje vás!
V dlouhodobém horizontu, snad můžu trochu spoilovat, Petr Chelčický kdysi napsal, že se Ježíš vrátí jako mstitel chudých, takže se máme na co těšit.
Mani: Teď máme v hledáčku situaci LGBTQ v Ruské federaci, což je pro mě dlouhodobě, z více důvodů důležité. Co se dalších plánů a snů týká, už se necítím být v jádru věci, jednak mi vadí některé kompromisy, druhak skupina byla původně nábožensky pestřejší a nevládl všemu Ježíš Kristus. Chápu, že to tak ostatní maj, osobně mi to vůbec nesedí, ale stále se na mnohém shodneme, čehož si nesmírně vážím a jsem za tu spolupráci rád.
Adam: Rozšiřovat povědomí o Kristově programu aktivního a inkluzivního nenásilí mezi křesťany i nekřesťany a ateisty. Sbližovat všechny, kdo mají co říci i prakticky nabídnout nenásilnému přístupu subverzivní revoluce a kulturně spirituální revoluci. Spojovat alternativní síly v aktivních metodách nenásilí a nástrojích autonomní sebeorganizace.
Ptal se Ondřej Slačálek