Roky pravidelného cestování vlakem mě naučily několika věcem. Nikdy nesedej na prkýnko a když chceš sedět v kupé pohodlně sám, zuj se. Ovšem to nejdůležitější je – transport pomocí železnice představuje malý, do sebe uzavřený systém, který se po privatizaci státního podniku po roce ‘89 stal zrcadlem kapitalistického systému se všemi jeho praktikami.
Dělníci občas vítězí, ale jen přechodně. Vlastním výsledkem jejich bojů není bezprostřední úspěch, nýbrž stále více se šířící sjednocování dělníků. Napomáhá mu vzrůst dopravních prostředků, které vytváří velký průmysl a které umožňují spojení mezi dělníky z různých míst. A jen spojení postačí, aby se četné místní boje, které mají všude stejný charakter, slily v národní, v třídní boj. Každý třídní boj je však bojem politickým. A sjednocení, k němuž středověcí měšťané se svými provinciálními cestami potřebovali staletí, dosahují moderní proletáři díky železnicím v několika letech.
Karel Marx, Komunistický manifest
Kupuji jízdenku přes e-shop. Umělá inteligence rezervačního systému mě automaticky zaregistrovala. Čekám na svůj vlak. Souprava se porouchala. Místo ní pojede Pendolino. Dívám se do mobilu, kde mám zarezervováno sedadlo a vagón. Řídím se čísly. Všude čisto, klid. Po usednutí do sedačky se začaly dít divy. Dostal jsem minerálku, noviny. Dokonce jsem mohl dostat sekt a francouzskou bagetu s paštikou! Jako vegan straight edge jsem samozřejmě odmítl, v Salonu hledám Rychlíkovou a usrkávám minerálku. Průvodčí ovšem po kontrole lístku zjistil, že sice sedím na správném místě, ale ve špatné třídě! Nastává chvilka třídního jiskření a já se nakonec přesouvám do třídy nižší, mezi proletariát a sprostý lid, kde už nejsou bagety a šumivé víno. Třímám své ukořistěné Právo a minerálku. Cítil jsem se jako Prométheus, který olympským bohům ukradl posvátný oheň, ale ten mu upadl do kaluže a zhasnul.
A dost! Pandořina skříňka byla otevřena. Jako Marx si šoupal roky zadek v knihovně, já jsem si svůj natřásal roky na kolejích a byl jsem osvícen – tohle se přece děje všude!
Znáte takové to české přizdisráčství? Tvůj život stojí za hovno, exekučka na krku, ale budeš posírat život slabším. Moc dobře si pamatuji, jaké kontroverze vyvolával dámský oddíl ve vlaku. Žaloby, musela se do toho vložit ombudsmanka. Ale to, že na kolejích máme přísný třídní systém, který se ani nijak nesnaží maskovat nějakými fancy sexy PR názvy, to nikoho ani nenapadne. Proč by někdo brojil proti bohatým, že jo, když se můžeš obořit na mocensky slabšího.
Celé je to mnohem obludnější, netýká se to jen vlakových souprav. Určitě víte, jak to vypadá v čekárně pro běžnou nižsí, pracující, třídu. Sedíš na nepohodlné kovové sedačce, pener z tebe tahá drobáky, amplion vytrvale křičí příjezdy a odjezdy, často se prostorem line pach neurčitého původu. A víte jak se čeká na vlak těm bohatším z nás? Ono to má už sofistikovanější název, ne tak do očí bijící, třídně sortující. Je to: ČD Lounge. Již jsem se tam podíval, běžně se tam smrtelník dostane jen s jízdenkou do první třídy, ale já jsem vběhnul do dveří, když je opouštěl muž v saku, kabátě a se zlatými hodinkami. Sice jsem ve své příliš velké šusťákovce adidas nezapadal, ale byl jsem tam! Třídní neprostupnost prostoupena. Čekal mne prostor voňavý, klidný, hlášení se linulo z bedniček na příjemné úrovni hlasitosti, pokojové květiny podtrhovaly dojem, že jsem někde hodně omylem. Človek se zde může dívat na televizi, k dispozici má počítač s tiskárnou a dokonce tam jsou i deskové hry! O co jsem přišel?! Roky jsem už mohl hrát Osadníky z Katanu s managerem z České spořitelny, udělat si kontakty a známosti ve vyšší společnosti, ale ne, já místo toho sedím v nepohodlné čekárně s ostatníma sockama, luštím články v Ádvojce, tvářím se, že tomu rozumím a vyhlížím, kdy mi to jede.
Systematicky si od té chvíle chodím sedat do první třídy, cpu se do Lounge a chodím zásadně kadit jen na hazlíky první třídy. Co se ale stane, když se takto člověk vzbouří? Jednou, když jsem opět seděl v prostoru pro vyvolené, s lístkem do druhé třídy, vidím známou tvář. V uniformě. Paní průvodčí, už se známe. Kontroluje mi lítek i mou očipovanou InKartu. Díky ní ví Velký drážní bratr všechno, jak vypadám, mé jméno, kdy sem se narodil, kde bydlím, kam a jak často jezdím, můj mail, číslo kreditní karty, telefon. Ale je to levnější, co vám budu povídat. Průvodčí si mě změří pohledem a vyzývá mě k přechodu do druhé třídy či k dokoupení doplatku, abych si třídně polepšil. Odmítnu. Stojí mě to veškerou energii slušného kluka z maloměsta. Pak nastane něco, co jsem nečekal, moji třídní revoltu zadupe ozbrojená moc. K průvodčí přichází security Českých drah. „Nějaký problém?“ „Pán je v první třídě a nemá doplatek.“
V první třídě měli wifi a zástrčku na mobil. Chvíli zvažuju, jesti se nezabarikáduju na hajzlíku vyšší třídy a nevyhlásím tam pařížskou komunu, sice budu čichat hovna a chcanky bohatých lidí, ale budu moct být na internetu. Něco uvnitř mi zalže, že přeci mám důstojnost. Nemám. Ve skutečnosti jsem byl disciplinován. Opět jako Prométheus lůzr jdu vyhledat nějaké místo ve druhé třídě.
Všechny průkazy, uniformy, řády, dokonce i security mají za úkol zabezpečit status quo, stav věcí, který je krajně nepsravedlivý. První třída je často prázdná. Může být parno, narvaný vlak, první třída prázdná, ale stejně vás z ní vyhodí. Disciplína musí být a pravidla musíme ctít. Nikdy jsem v první kastě neviděl sedět víc než čtyři buržuje. Neříkejte mi, že čtyři lístky do první třídy zaplatí naftu, energie a vagón? To je lepší případ, kdy doplácíme na vyšší třídu. Ale on tam často nesedí nikdo! Všichni ostatní cestující se pak skládají na luxusní volbu bohatých, mezi cestováním svým bavorákem a vlakem. Doplácíme na možnost, že by si tam někdo movitější mohl na chvíli někdy možná milostivě sednout. V první třídě. Bez nás. Hlavně bez nás socek!
Děsí mě, kolik nafty a energie se zbytečně spotřebuje na táhnutí většinou prázdného vagonu. A tak první třída ukazuje, k čemu jsou dobré vyšší třídy ve společnosti. Vysávají ty pod sebou, jsou krajně neekologické, jen aby žily v blahobytu nebo dokonce měly jen pouhou možnost v tom blahobytu se ocitnout, když si to zamanou.
Ale celá záležitost s dráhami má ještě mnohem dystopičtější charakter. ČD drží i mediální diskurs. Můžete si přečíst jejich vlakový časopis, ČD pro Vás, vychází každý měsíc. Je to life-stylový magazín, kde pouze část je věnována vlakům a dráhám. Obsah je ale masakr. Na fotkách pouze bílí, usmívající se lidé ze střední třídy. Rozhovory s neproblematickými apolitickými osobnostmi. Cokoliv kulturně subverzivnějšího je v kulturních recenzích strháno. České dráhy nedisciplinují jen vaši třídní příslušnost, vaše chování, ale i to, jak čtete realitu.
Zatím jsem psal jen o pravidlech písemně kodifikovaných. Ale co ty neoficiální, nepsaná? Znáte české neurotické fašistické ticho? Když jsem opět cestoval po železnici (druhou třídou samozřejmě), přisedly si k nám, mezi bělochy do otevřeného vagónu, romské mamky s děckama. Bavili se nahlas, smáli se, romský kluk na mě dělal obličeje, já na něj, smáli jsme se, poučoval mě o hip hopu. Dodnes na to vzpomínám s láskou. Obvykle se s vámi ve vlaku lidé nebaví. Ticho, strach, trapno. Když v Ostravě Romáci vystoupili, bylo mi smutno. Moji spolucestující s nimi začali skládat účty, prolomili ticho, jen aby si sdělili, jak cikány nenávidí, jak dělají všude jen bordel a bylo by potřeba je zplynovat. Je tohle dědictví totality? Umocňují to přísná disciplinační pravidla vlaku? Není to jak ve westernech, kde se kvůli budování železnice provádí genocida na Indiánech?
Kdysi se mne můj kamarád, romský sociální pracovník, zeptal, jestli vím, proč se Romové bojí jezdit vlakem. Nevěděl jsem. By jsem naivní. Vlak mi v té době připadal ještě jako nevinná instituce, kde se můžu pohodlně vykadit. „No protože,“ odpověděl mi, „mají strach, že by je tam někdo zabil. Kdyby vlakem jeli fotbaloví chuligáni, opilí, ubili by je a vyhodili z vlaku, dostanou nakonec u soudu trest jako za zabití psa.“
Neměl jsem jak odpovědět. Věděl jsem totiž někde v koutku duše, že to tak je, ale byl jsem discipliovaný, byl jsem připosraný s tím něco dělat. Už jsem předložil mnoho lístků, neuroticky mlčel, mnohokrát mi průvodčí za něco vynadal, přizpůsobil jsem se mnoha pravidlům, řádům, odjezdům a druhým třídám. Dost na to, abych podpořil myšlenku vzniku Černých panterů na železnicích, kteří by chránili Romské cestující. Když chránit ženy, tak i etnické menšiny!
Možná to vypadá, že nositelé problému jsou zaměstnanci drah, ale není tomu úplně tak! Někteří průvodčí se se mnou přátelsky baví, proberem odbory, plat, co všechno musí umět, jaké řády nastudovat, čemu musí čelit v práci. Ve zkratce je to katastrofa. Cítím s nimi, jestli někoho systém sežral víc, než cestující, tak zaměstnance drah. Jsou to naší tajní spojenci v příští železniční revoluci.
Vlak, někdejší symbol pokroku
Marx se spletl. Nikdy to s těmi vlaky nepochopil. Vlak byl kdysi symbol pokroku, fotky ruských revolucionářů na vlaku, dokonce i reggae kapela Ethiopians má song Socialist Train. No, mně to ve vlacích připadá spíše jako v songu Midnigt Meat Train od Lost Generation.
Marxův techno-optimismus, dodnes živý třeba ve Star Treku, představoval logický důsledek jeho přesvědčení o lidském pokroku. Představoval si, že díky železnicím budou proletáří schopni se rychleji organizovat. Komunismus byl za rohem. Ale proč to nevyšlo? Protože než proletář dojel z jednoho místa do druhého, byl natolik zpracován, natolik zdisciplinován, prorostlý totalitními praktikami, že když začal komunismus budovat, dopadl ten vysněný komunismus jako moloch železnice. Kontrola, sortování, dohled, paternalismus. Jestlipak Klement Gottwald měl rád vlaky? Technologie nám nikdy nezaručí pokrok, disciplinační praktiky jej bezpečně zbrzdí. Optimismus musíme klást do lepších vztahů mezi lidmi.
Pojďme revoltovat! První třída bude naše! Bagety* a šampus** pro každého! Osadníky do každé pohodlné čekárny! Měli bychom se stát optimisty lásky. Až spolu půjdeme obsadit první třídu vlaku, pojďme si, prosím, povídat!
Předevčírem byl z Prahy vypraven vlak. Byli v něm prchající němečtí studenti, příslušníci vídeňské národní gardy a rodiny prchající z Prahy, které se tam, přestože byl obnoven klid, zřejmě necítily dost dobře. Na první stanici za Prahou je zastavila vojenská hlídka a žádala, aby všichni cestující bez rozdílu vydali zbraně. Když odmítli, začali vojáci střílet do vagónů, do bezbranných mužů, žen a dětí. Z vagónů bylo vyneseno šest mrtvých; cestující si stírali s tváří krev zavražděných.
Bedřich Engels, Demokratický charakter povstání, 24. června 1848
Ilustrace z velké jihovýchodní železniční stávky, 1886
Martin Tománek
Autor napsal článek ve vlaku
PS: Slyšel jsem ve vlaku vtip, který začínal otázkou: Proč nejsou ve Star Treku Romové? (No, ale oni tam ve skutečnosti jsou.***) Vylepšil jsem to jako varování: Víte, proč ve Star Treku nejsou Češi? Do budoucna se s nimi nepočítá.
*veganské
**nealko
*** Star Trek: TNG, s03e06