Interpretace Ježíšovy postavy i jeho Velikonočního příběhu nepřinesla lidstvu jen pozitivní věci, často sebou nesla stín výlučnosti a zabíjení. Kulturní genocida a násilné pokřesťanštění pohanské Evropy nebo antisemitismus, jež má kořeny v kolektivním obvinění všech židů za Ježíšovu smrt, je součástí odvrácené strany dějin křesťanství. Přesto je možné právě o Velikonocích hledat spojnice a probudit z mrtvých naděje na mezináboženské porozumění.
Velikonoční tradice jsou i v předkřesťanském pojetí úzce spjaty s představou životodárné přírodní síly porážející mrazivou smrt. V jarním slovanském mýtu Bůh Jarovít přijíždí na bílém koni, aby srazil hlavu černému draku, symbolu smrti, Černobogovi. Od matky Země – Mokoš dostal zlatý klíč, kterým má otevřít Zemi, aby znovu po zimě plodila. V příšerné bitvě je Jarovít zabit a Černobog zraněn umírá. Nebesa z žalu roní slzy, životodárný déšť přináší vláhu. Vše živé se probouzí a země začíná rodit.
Velikončnoční obrazy slovanského pohanství, judaismu a křesťanství tak pojí tři prvky – život, voda a smrt.
Mojžíš svádí zápas za osvobození židovského lidu. Touží zachránit jejich životy před smrtí v otroctví. Jejich znovuzrození coby lidu leží v novém horizontu. V zaslíbené bohatě plodící zemi. Jejich cesta k osvobození ale začíná v rychlosti, utíkají tak, že jim ani nestačí vykvasit chleby. Z boží moci je armáda egyptského impéria, jež je ohrožuje na životě, zahubena mořskými vodami. Proto Ježíš láme během Pesachu nekvašený chleba v notoricky známé velikonoční scéně. Připomínají si útěk z egyptského otroctví. Tato scéna se odehrává uprostřed okupovaného Jeruzaléma je nejvyšší kasta kněží, která prohlubuje sociální problémy a kolaboruje s cizím impériem. Usiluje Ježíšovi o život. Římské impérium má ve svém čele císaře, faraona Říma, černoboga své doby. Je ovšem jen pokřiveným zrcadlem boha, který podle křesťanské tradice už po Zemi chodí. Je vtělen do snědého Aramejce, tesaře, sociálního radikála, který je stejně jako Jarovít držitelem klíčů od Božího království.
Celá židovská společnost je v očekávání toho, kdo má přijít. Ježíš má být mesiáš, politický vůdce povstání proti Římu, má být korunován židovským králem. Jde zde silná duchovní paralela mezi Jarovítem na bílém koni, který má vyzvat na souboj draka černoboga. Očekává se v Jeruzálemě mesiášský vojevůdce na koni, ve zbroji, s armádou.
Přijíždí otrhaný chlápek na oslu, jeho armádou jsou chudí, nemocní a utlačovaní. Jsou mezi nimi i ženy. Nenabízí diktaturu židovského krále, otvírá cestu do božího království. Ježíš, apoštolky a apoštolové nabízí nový utopický horizont. Prostor pro všechny utlačované, kde si budou všichni navzájem rovni. Vytahuje staré sociálně radikální obrazy milostivého léta.
Ježíš je kontroverzní. Chová se na svou dobu nebývale dobře vůči ženám, dává jim prostor ve svém společenství a přetrhává stará patriarchální pouta. „Budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce.“ (Luk. 12:53) A i dcery od otců, manželky od manželů, chtělo by se dodat. Jedna z nich, Marie Magdalská, je jediná z apoštolů, která neuteče, nezřekne se jej a je při něm, i když jej přibíjí na kříž. Petr, zvaný skála, ten který měl dostat klíče od božího království, muž, uteče. Mohl být další Jarovítem, jež dostal zlaté klíče od matky Země – Mokoš.
Kristus a Marie Magdalská tak vrací důležitost ženskému principu, který byl dlouho potlačován, ale který je přítomen bytostně v boží trojici. Ruach ha-kodeš, duch svatý, jež se vznášel nad vodami života, je ženského rodu. Kristus dává zemřít na kříži patriarchátu a oživuje rovnost. K duchu života a vodám života se ještě v textu vrátíme.
Stejně jako Jarovít umírá pro nový život, umírá Ježíš Kristus také. Rudolf Steiner a kapela Amebix by v této podobnosti neviděli krádež či přenos jednoho mýtu do druhého, ale něco mnohem hlubšího. Podobnost mezi Kristovým příběhem a staršími tradicemi vysvětlují coby očekávání kosmického planetárního podvědomí, předtucha toho, jenž má přijít. Podobnosti mezi různými mýty, v našem případě Jarovítem a Ježíšem, jsou podle nich produktem očekávání, jež se vtělilo do Ježíše.
Zde je možná odpověď na to, co je špatně s křesťanstvím. Římské impérium, které je zpodobněno coby drak ve zjevení sv. Jana, má také svého boha – Cézara, který dává vzniknout nové funkci císařství. Tento honosný název, zakrývá všechny hrůzy, které jsou páchány ve jménu moci. Císařové nikdy nebyli ničím jiným, než zástupci černoboga na Zemi. Kristus má a měl moc jej porazit. Přesto raná křesťanská církev udělala fatální chybu, spojila se s rozpadajícím se římským impériem, které ve smrtelné křeči hledalo záchrané lano. Stalo se jím nové náboženství – křesťanství. Místo toho, aby Ježíš podoben Jarovítovi setnul draku hlavu, tak drak černobog, Římské impérium, jej přijme coby náboženství svého panství. Je jasné, že toto spojení si žádá mnoho kompromisů na Kristově učení.
Teoložka Hildegarda z Bingenu uvažuje o stvoření člověka, jeho biblickém oživení z hlíny, fascinujícím způsobem. Podle ní duch svatý, jež se na počátku Biblie vznáší nad vodami stvoření, je pramen života, který naplnil člověka vlhkostí. Kristus je tak oživen ve velikonoční tradici z mrtvých právě díky této vlhké síle, jež oživuje přírodu. Ta stejná síla je přítomna i v Jarovítově mýtu. Jarovít je zabit, ale vlhkost se slituje nad Zemí. Mojžíšovi je dána moc osvobození a schopnost poručit moři, vlhké masy vody se rozestoupí a zachrání tak životy židům prchlých z otroctví. V jejich vodách se utopí vojáci faraona, egyptského černoboga na trůně. Kristus, podoben Mojžíšovi, se snaží svůj lid osvobodit, místo římského impéria nabízí boží králoství, ale je jako Jarovít zabit. Nakonec je ale znovuzrozen. Je oživenou nadějí. Tato naděje pak ožívá v každém křesťanovi pomocí křestu vodou. Během křestu umíráme a rodíme se pro nový život, pro boží králoství, kde už pro černoboga není místo.
Text vznikl jako inspirace prací Magdaleny Šipky a jako vedlejší produkt práce pro článek, který vyšel na Alarmu.
Martin
